Gareth O'Neill: Open Science jednou přestane být tématem

Ve své práci se Open Science věnujete už řadu let. Jak to celé začalo? 

Když jsem sám dělal vědu, připadalo mi samozřejmé, že když zveřejním výsledky svého výzkumu, zpřístupním i data, na nichž stojí. Tím ale neříkám, že otevřená mají být všechna data. Biomedicínská, vojenská, zpravodajská nebo jinak citlivá data by rozhodně neměla být volně dostupná. Nemluvím o situaci, kdy někdo přijde s novým způsobem, jak během dvou týdnů obohacovat uran, a řekne si: „Pojďme to sdílet se světem.“ To není dobrý nápad, protože by pak možná nezbylo moc světa, se kterým by se to dalo sdílet. Některé věci zkrátka musí zůstat neveřejné. K Open Science jsem se dostal během svého působení v Nizozemsku. Zapojil jsem se do aktivit kolem Open Science na Leidenské univerzitě a právě díky podpoře nizozemské vlády jsem dostal příležitost se této oblasti věnovat intenzivněji. Měl jsem také možnost spolupracovat s Karlem Luybenem, který měl velmi jasnou představu o tom, kam by se Open Science měla ubírat.

Co si vlastně představit pod otevřeností dat?

Když mluvíme o otevřenosti, neznamená to, že musí být okamžitě dostupné úplně všechno. Není potřeba zveřejňovat každý datový soubor, který kdy vznikl. Upřímně, kdo by se na většinu z nich díval? Podstatné je zpřístupnit konečnou verzi dat, na nichž stojí publikovaný výzkum. Stejně jako prochází recenzním řízením samotný článek, měla by stejnou pozornost dostat i data, která jeho závěry podporují.

Čemu se aktuálně věnujete?

Dlouhodobě se věnuji European Open Science Cloud (EOSC) a sleduji také, jak se Open Science rozvíjí napříč Evropou. Velkou část mé práce dnes tvoří také vědecké kariéry, tedy otázka, jak zlepšit podmínky pro vědce, reformovat hodnocení výzkumu a udělat vědeckou dráhu atraktivnější. V minulosti jsem se věnoval také mezisektorové mobilitě a iniciativám, jejichž cílem je chránit evropský výzkum před zahraničním vměšováním.

Co je vám osobně nejbližší?

To se mění, protože mě vždy začnou zajímat nová témata. Jedné věci jsem ale zůstal věrný po celou dobu - podpoře Open Science. Každý rok o Open Science přednáším třeba i na stovce akcí.

O čem ve svých přednáškách nejraději mluvíte?

Nejraději mám workshopy pro začínající výzkumníky. Vlastně mám rád i situace, kdy jsou v publiku zkušení akademici, protože to často vede k zajímavým debatám. Mladí vědci na začátku často opakují to, co slýchají od svých seniorních kolegů, že Open Science je drahá a může poškodit vědeckou kariéru.

Nesnažím se je přesvědčovat. Jen jim ukazuji fakta. A často se stává, že na konci workshopu patří mezi největší zastánce Open Science právě oni.

Stává se podle vás Open Science běžnou součástí vědecké praxe, nebo je zatím spíš tématem pro tvůrce politik?

Zatím je to stále především politické téma. Začalo na evropské úrovni, postupně se promítá do národních strategií a stále více se dostává i do strategií jednotlivých institucí.

Co by se mělo změnit?

Potřebujeme mnohem silnější kulturu otevřenosti. Paradoxní je, že výzkumníci patří k nejtradičnějším a nejkonzervativnějším lidem, které jsem kdy potkal.

Ani samotný systém akademických kariér není nastavený tak, aby otevřenost podporoval. Vědecké publikování se proměnilo v miliardový byznys založený na předplatném časopisů a publikačních poplatcích. Kariéra, prestiž i reputace vědců jsou s tímto systémem stále úzce propojené. Mnoho editorů a lidí, kteří o vědeckém publikování rozhodují, jsou sami zkušení akademici. Je proto přirozené, že mají tendenci zachovávat stávající systém.

Pokud chceme skutečnou změnu, potřebujeme větší otevřenost ve vědeckém publikování, změnit způsob hodnocení výzkumu a především způsob, jak o těchto věcech přemýšlíme.

Jak si podle vás v oblasti Open Science vede Česká republika? 

Do Česka jezdím už řadu let a vidím pozitivní posun. O téma se zajímá vláda i zkušení vědci a české univerzity se postupně posouvají směrem k Open Science.

Co je vlastně EOSC?

EOSC je v podstatě síť FAIR dat, podobně jako je internet sítí vzájemně propojených webových stránek a textů. Propojuje výsledky výzkumu a prostřednictvím různých infrastruktur a služeb usnadňuje jejich vyhledávání a opětovné využití. Důležité je, že FAIR neznamená automaticky otevřené. Data mohou splňovat principy FAIR, i když k nim je přístup omezený. Přesto mohou být dohledatelná a do určité míry využitelná, případně mohou být zpřístupněna až v budoucnu. FAIR je prvním krokem. O tom, zda budou data otevřená, rozhoduje jejich povaha.

Máte dlouholeté zkušenosti s doktorandy a začínajícími výzkumníky. Mohla by právě jejich generace změnit vědeckou kulturu směrem k větší otevřenosti?

Myslím, že ano. Mladší generace vyrůstá v mnohem otevřenějším prostředí, ať už díky sociálním sítím nebo digitálním technologiím obecně. Sdílení a spolupráce jsou pro ně přirozenější. Pokud se tento způsob uvažování podaří přenést i do vědy, může se změna výrazně urychlit. Na většině institucí navíc změny začínají u jednoho nebo dvou lidí, kteří pro ně dokážou nadchnout ostatní. A to považuji za velmi dobrý signál.

Kterou univerzitu byste označil za vzor v oblasti Open Science? 

Jako jeden z prvních příkladů mě napadá Technická univerzita v Delftu (Delft University of Technology). Patřila mezi průkopníky v oblasti správy výzkumných dat (data stewardship) a odvedla obrovský kus práce při začleňování principů Open Science do fungování celé univerzity. 

V Delftu také reformovali systém hodnocení výzkumu tak, aby byl spravedlivější vůči výzkumníkům a zároveň více podporoval principy Open Science.

Kde podle vás bude Open Science za deset nebo dvacet let? 

Open Science by měla být jako notebook. Vede dnes někdo debaty o tom, že bychom měli ve vědě používat více notebooků? Samozřejmě že ne. Prostě je používáme, protože jsou běžnou součástí výzkumu. Doufám, že stejně přirozenou se stane i otevřenost. Pak už nebudeme mluvit o Open Science. Bude to jednoduše způsob, jakým se věda dělá.