„Největší výzva není zavést nástroje, ale změnit způsob přemýšlení," míní Kristýna Zychová

V jaké instituci aktuálně působíte a jakou roli v ní máte v oblasti podpory otevřené vědy a práce s výzkumnými daty?

Na České zemědělské univerzitě v Praze se věnuji koordinaci a rozvoji otevřené vědy – od nastavování procesů a strategií až po každodenní podporu výzkumníků. Celá agenda je ukotvena v Knihovně ČZU, která nefunguje jen jako servisní pracoviště, ale jako přirozený partner výzkumu a hybatel změny.

Souběžně pracuji v Technologickém centru Praha, kde jsme nedávno dokončili národní analýzu potenciálu Open Science a FAIR správy výzkumných dat v České republice. Díky tomu vidím otevřenou vědu z obou perspektiv – jak vypadá na úrovni strategií a politik a jak složité je ji reálně zavést na konkrétní univerzitě. Potvrzuje se přitom, že většina výzev, které řešíme na ČZU, není lokálních, ale systémových.

Co vás na otevřené vědě doposud nejvíc překvapilo?

Jak moc je o lidech, a ne o technologiích nebo pravidlech. Předpokládala jsem, že největší výzvou bude vysvětlit principy nebo zavést nástroje. Ve skutečnosti je mnohem náročnější změnit způsob přemýšlení a každodenní praxi výzkumníků, zvlášť těch, kteří už tak čelí velkému množství administrativy a tlaku na výkon.

Překvapila mě i šíře celé problematiky. Otevřená věda se propojuje se správou dat, právními otázkami, bezpečností, technologiemi i institucionálním řízením a ten rámec se neustále rozšiřuje. Dnes to vnímám tak, že otevřená věda není něco, co jednou „implementujete". Je to změna, kterou je potřeba postupně vyjednat, vysvětlit a ukotvit v samotném fungování instituce.

Působíte napříč několika prostředími – od konkrétní podpory výzkumníků až po aktivity jako Open Science Week nebo pracovní skupiny. Jak se tyto role propojují?

Mnohem víc, než by se mohlo zdát. Individuální práce s výzkumníky mi dává velmi konkrétní vhled do reálných problémů – co nefunguje, co nedává smysl, kde lidé narážejí. Zkušenosti pak přenáším do strategické roviny, ať už na úrovni univerzity nebo národních aktivit. A naopak, aktivity jako Open Science Week nebo EOSC networking pomáhají zkušenosti sdílet a propojovat lidi napříč institucemi.

Klíčovou roli hrají i odborné komunity a pracovní skupiny. Už v začátcích pro mě bylo zásadní zapojení do komunity kolem otevřené vědy. Sdílet zkušenosti, ptát se a zjistit, že na výzvy, které se objevují, člověk nenaráží sám. Stejně funguje komunita datastewardů nebo mezinárodní pracovní skupiny. Tento kontakt je nepostradatelný, nejen kvůli sdílení know-how, ale proto, že umožňuje posouvat věci dál společně.

S jakými typy výzkumníků nejčastěji spolupracujete a v jakých situacích vás vyhledávají?

Nejčastěji s těmi, kteří řeší konkrétní situace, projekty, požadavky poskytovatelů financí nebo práci s daty. Velkou část práce ale tvoří spolupráce napříč celou univerzitou, tedy s vedením, právním oddělením, bezpečností, projektovým oddělením i kolegy z fakult.

Na ČZU jsme postupně vybudovali síť podpůrných pracovníků na fakultách, kteří fungují jako spojení mezi centrální úrovní a jednotlivými pracovišti. Pomáhají dostávat informace do praxe a zároveň díky nim víme, co se na fakultách reálně děje a co dává, nebo nedává, smysl. Aktivně se zapojují i do připomínkování strategických dokumentů, které tak nevznikají od stolu, ale v dialogu s lidmi, kterých se týkají.

Jak se v posledních letech proměňuje role podpory výzkumných dat na institucích?

Je vidět jasný posun od jednotlivých aktivit k systematickému přístupu. Dříve šlo převážně o konzultace nebo řešení konkrétních projektových požadavků. Dnes se řeší infrastruktura, procesy, kompetence a dlouhodobé nastavení podpory. Na ČZU se snažíme tento posun aktivně budovat, nejen reagovat na jednotlivé požadavky, ale vytvářet prostředí, ve kterém mohou výzkumníci otevřenou vědu a FAIR správu dat zvládat dlouhodobě a udržitelně.

Zároveň ale roste tlak na výzkumníky. Pokud instituce nevytvoří odpovídající podmínky, znamená to pro ně jen další administrativní zátěž. Národní analýza to potvrzuje, česká věda se musí posunout od projektového k systémovému řešení. Bez toho bude otevřená věda vnímaná jako něco navíc, místo aby byla přirozenou součástí kvalitního výzkumu.

Březnový EOSC CZ Networking Day byl koncipován trochu jinak než běžné networkingové akce. Popíšete, jak jste o jeho přípravě přemýšlela?

Od začátku jsme s kolegy z pražských institucí řešili, jak akci nastavit tak, aby měla skutečný dopad. Velmi rychle jsme se shodli, že největší výzvou nebude program, ale dostat na akci samotné výzkumníky. Podobné akce přirozeně přitahují především lidi z podpory. Tomu jsme přizpůsobili celý koncept a vybírali témata, která jsou nejen důležitá, ale i prakticky užitečná. Většina workshopů byla plně obsazená a bylo vidět, že právě praktický rozměr byl pro účastníky klíčový. Pro mě osobně to bylo potvrzení, že když se otevřená věda přiblíží reálné práci výzkumníků, zájem je.

Co vám z akce nejvíc utkvělo a splnila podle vás svůj účel?

Silný byl blok lightning talks, kdy vedle sebe vystupovali zástupci různých pražských institucí. Najednou bylo jasně patrné, že ačkoliv každý řeší otevřenou vědu ve svém prostředí, výzvy, kterým čelí, jsou velmi podobné. A že v tom nikdo není sám. Kolegyně říkala, že je pro ni úleva slyšet, že stejné problémy řeší i jinde. V tu chvíli to přestalo být formální setkání a lidé začali skutečně sdílet zkušenosti. A právě při sdílení se otevřená věda podle mě reálně posouvá dopředu.

To, že networking splnil svůj účel, poznám podle toho, že nekončí samotnou akcí. Už během dne vznikaly nové kontakty a otevírala se témata s potenciálem pokračovat dál. Pokud z toho vzejdou další spolupráce nebo společné iniciativy, je to přesně ten efekt, o který šlo.