V roce 2010 jsem získal první grant ve výši 40 tisíc liber, díky kterému vznikl první prototyp. Projekt se postupně rozvíjel a v roce 2015 se stal britskou národní službou s podporou organizace Jisc. Dnes už dávno nejde jen o shromažďování otevřeně dostupných článků, CORE pracuje také s bibliografickými metadaty publikací, jejichž plné texty nejsou volně přístupné, a poskytuje služby samotným výzkumným institucím a správcům repozitářů.
Lidé bývají mnohdy překvapení, když vysvětluji, že CORE nikdy nevznikal jako konkurence Google Scholar, který jsem ostatně sám při jeho vývoji běžně používal. Naším cílem totiž nebylo vytvořit další vyhledávač, ale umožnit programový přístup k vědecké literatuře, aby s ní mohly přímo pracovat softwarové aplikace. Proto jsme od začátku budovali také rozhraní API.
Když jsem ale kolem roku 2015 vysvětloval, proč je takový přístup důležitý, lidé se často ptali, k čemu vlastně bude. Odpovídal jsem, že jednou umožní vědecké texty číst a zpracovávat také umělé inteligenci, což si tehdy mnozí nedokázali představit. S nástupem velkých jazykových modelů se však situace zásadně změnila.
Dnes už se nás lidé tolik neptají, k čemu je strojový přístup k vědecké literatuře dobrý, ale spíše na to, zda bychom se jeho možností neměli obávat.
Jak náročný je provoz CORE finančně i technicky?