Proč Česko potřebuje vlastní digitální suverenitu a odolnou publikační infrastrukturu?
Myšlenka, že by vědecké výsledky financované z veřejných prostředků měly být dostupné všem, je dnes již samozřejmostí. Přesto vědecký svět naráží na paradox. Zatímco bariéry pro čtenáře padají, na straně autorů vznikají nové v podobě vysokých publikačních poplatků (APC) a rostoucí závislosti na globálních komerčních vydavatelích. Rozsah problému dokládají i celosvětové výdaje na publikační poplatky, které v letech 2019 až 2025 dosáhly odhadem 320 miliard korun – tedy částky srovnatelné s celým ročním rozpočtem České republiky na školství.
Právě rostoucí náklady a koncentrace kontroly nad systémem vědeckého publikování v rukou omezeného počtu velkých vydavatelů patří mezi důvody, proč se o podobě otevřeného přístupu (open access) začíná stále více diskutovat na strategické úrovni.
Zatímco se dřívější debata o otevřeném přístupu točila především kolem otázky „jak článek odemknout ke čtení“, dnes se pozornost přesouvá k strategičtější výzvě, a to vybudování systému vědecké komunikace, který bude ekonomicky udržitelný, dostupný pro všechny výzkumníky a dlouhodobě bude podporovat rozvoj vědeckého poznání.
Odpověď nepřináší pouhá výměna plátců, ale hluboká strukturální proměna. Její součástí je nejen diamantový otevřený přístup (Diamond Open Access), o kterém jsme psali zde, ale také vznik decentralizovaných komunitních modelů a budování robustní otevřené infrastruktury, která zajistí datovou suverenitu a odolnost české i evropské vědy.
Významný politický signál přišel v květnu 2023, kdy Rada Evropské unie přijala závěry věnované kvalitnímu, transparentnímu, otevřenému, důvěryhodnému a spravedlivému vědeckému publikování.
Podle Rady by měl být u výzkumu financovaného z veřejných prostředků standardem okamžitý otevřený přístup. Zároveň však upozornila, že náklady na přístup k publikacím i jejich zveřejňování přestávají být udržitelné a vyzvala k podpoře neziskových modelů, které nevytvářejí finanční bariéry pro čtenáře ani autory.
To je podstatný posun. Open Access už není v evropské politice vnímán pouze jako otázka toho, zda je článek možné přečíst zdarma. Do centra pozornosti se dostává také to, kdo publikační infrastrukturu vlastní, kdo o ní rozhoduje a jak je financována.
Zásadní impuls do této diskuse vnáší také Doporučení UNESCO k otevřené vědě. To definuje otevřenou výzkumnou infrastrukturu jako jeden ze základních pilířů celého vědeckého ekosystému – rovnocenný samotným publikacím a datům. UNESCO jasně apeluje na to, aby vědecké nástroje, repozitáře, perzistentní identifikátory (PID), metriky i výpočetní zázemí zůstaly primárně nekomerční, spravované vědeckou komunitou a postavené na otevřeném softwaru a standardech FAIR a CARE.
V sázce je především nezávislost vědecké komunity. Pokud přenechá klíčovou digitální infrastrukturu komerčním vydavatelstvím, riskuje ztrátu kontroly nad vlastním know-how i nad pravidly, podle nichž jsou vědci hodnoceni. Bezpečná a otevřená infrastruktura je přitom pro vědu stejně důležitá jako dálnice či energetická síť pro stát – představuje strategický veřejný statek, jehož přenechání soukromým subjektům s sebou nese významná rizika.
Součástí této transformace je i odklon od sto let starého formátu, kdy o osudu studie rozhoduje pouze uzavřený a pomalý proces uvnitř jedné časopisecké redakce. Do popředí se dostává flexibilnější model Publish, Review, Curate (PRC):
Vědecká publikace už dávno není (resp. neměla by být) jen statický PDF dokument určený k tisku. Je to digitální objekt propojený s primárními výzkumnými daty, zdrojovými kódy, softwarovými kontejnery a analytickými nástroji. Tento moderní formát vyžaduje dobře dimenzované výpočetní a úložné kapacity, bezpečné a dlouhodobě udržitelné repozitáře, standardizovaná metadata zajišťující interoperabilitu a propojení s evropskou infrastrukturou EOSC (European Open Science Cloud) i technologické zázemí pro provoz nekomerčních nástrojů a otevřených recenzních platforem. Propojení akademického nakladatelského zázemí s IT infrastrukturou je tedy logickým krokem.
S posunem k otevřenosti však přichází i nutnost strategického řízení. Otevřená věda si neklade za cíl neomezené zpřístupňování veškerých dat a výzkumných výstupů, ale vyžaduje odpovědné rozhodování o tom, co, komu a za jakých podmínek sdílet. Hovoříme proto o řízené otevřenosti, která vychází z dobře známého principu „otevřené, jak je to jen možné, uzavřené, jak je to nutné“.
Řízená otevřenost propojuje svobodu vědeckého bádání s důrazem na datovou a digitální suverenitu, tedy schopnost akademické sféry rozhodovat o vlastních datech a procesech bez závislosti na dominantních komerčních poskytovatelích. Vědecká metadata by přitom měla zůstat otevřená a dostupná, nikoli uzamčená za platebními branami. Výjimka však potvrzuje pravidlo a je známo, že existuje i výzkum, u něhož není možné zpřístupnit ani metadatové záznamy.
Neméně důležité jsou bezpečnost a ochrana duševního vlastnictví, zahrnující ochranu citlivých dat, patentovatelných postupů a strategického výzkumu před nechtěným únikem či zneužitím.
Významná je rovněž institucionální a systémová odolnost. Budování prostředí vědecké komunikace, které dokáže čelit geopolitickým krizím, výpadkům komerčních služeb i nepřiměřenému růstu jejich cen. Vlastní decentralizované platformy, nezávislá úložiště a komunitně vyvíjené nástroje tak posilují dlouhodobou stabilitu akademického prostředí a snižují jeho závislost na jednotlivých dodavatelích.
Proměna vědeckého publikování je nutná odpověď na krizi důvěryhodnosti, udržitelnosti a nákladovosti současného publikačního systému.
Budování Českého národního centra pro diamantový otevřený přístup (diamantove.cz) na Masarykově univerzitě, zapojení do evropských projektů CRAFT-OA či AEGIS-OA a propojování s národní e-infrastrukturou ukazují směr, který musí jít ruku v ruce s reformou hodnocení vědy (v duchu principů CoARA) a zapojením všech českých výzkumných institucí, univerzit i poskytovatelů financí.
Směřujeme k prostředí, v němž budou vědecké výsledky opět v rukou těch, kteří vědu tvoří, a budou stát na pevných základech, které zajistí její svobodu, kvalitu a dlouhodobou odolnost.
Národní technická knihovna spouští Národní repozitář, který pomůže výzkumným organizacím i dalším institucím naplnit novou zákonnou povinnost otevřeného ukládání vědeckých publikací.
Na začátku října byla zveřejněna nová hlavní verze CCMM 2.0.0, která přináší vyšší kompatibilitu s DCAT-AP a aktualizované transformační nástroje. Současně probíhá úprava metodických pokynů tak, aby odpovídaly nové verzi modelu. Více informací a všechny související materiály najdete na webu CCMM.
