Slepé uličky mají smysl, říká Helena Reichlová v rozhovoru o otevřených datech, mezinárodní spolupráci a budoucnosti spintroniky

Naše centrum bylo založeno společností Maxe Plancka a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR jako vědecké pracoviště zaměřené na základní výzkum. V mém oboru lze základní výzkum motivovat konkrétními aplikacemi, na druhou stranu ale chci zdůraznit, že mým cílem není vyvíjet konkrétní produkty, nýbrž objevovat nové fyzikální principy a materiály, které mohou být v budoucnu využity v aplikacích. Na mezinárodní úrovni spolupracuji především prostřednictvím společných experimentů, sdílení vědeckých pracovníků a organizace odborných setkání.

Sdílení výzkumných dat považuji za nedílnou součást moderní vědy. Výzvou však je nastavit pravidla tak, aby zohledňovala zvyklosti v různých vědeckých oborech. Například sdílená data bez detailní dokumentace a znalosti experimentální aparatury jsou v mém oboru pro jiné výzkumníky téměř nepoužitelná. Velkou příležitost naopak vidím ve sdílení informací o neúspěšných experimentech, které se obvykle v odborných časopisech nepublikují. Zaznamenávání těchto „slepých uliček“ má podle mě velký smysl, protože pomáhá předcházet tomu, aby jimi zbytečně procházelo více výzkumných týmů.

Naše experimentální skupina typicky generuje data z transportních měření, která mají podobu textových souborů. Aby byla tato data smysluplná, je nezbytné pečlivě dokumentovat způsob a uspořádání měření (typ součástky, geometrie experimentu, zapojení). Uchování dat je samozřejmostí – slouží nejen pro jejich další analýzu, ale i pro případné přezkoumání, například ve světle nově formulovaných teoretických konceptů. V takovém případě je možné vrátit se k již naměřeným datům a ověřit, zda teoretická předpověď není potvrzena právě v těchto dříve získaných výsledcích.

Spolupracujete ve svém týmu s odborníky na správu dat (data stewardy)? Jak podle vás mohou takoví specialisté vědcům nejvíce pomoci a jakou roli by ideálně měli v týmu zastávat?

Naše instituce nám poskytuje plnou podporu v oblasti správy dat a stejně tak je odborník na tuto problematiku nedílnou součástí projektů v rámci různých typů financování. Tito specialisté dokážou poradit s optimálním způsobem uchovávání a sdílení dat při zohlednění specifik našeho oboru. Zároveň umějí doporučit vhodné postupy, které jsou v souladu s požadavky jednotlivých poskytovatelů financování či vydavatelů.

Domnívám se, že diverzita týmu přispívá nejen k lepším výsledkům, ale i k příjemnější atmosféře ve skupině, protože jednotliví členové se mohou na různých úrovních vhodně doplňovat. Jsem přesvědčená, že nejlepší motivací je, když členové pracují na projektech, které jsou jim blízké, případně si je sami navrhli. Proto se jim snažím poskytovat relativní volnost v tom, jakým směrem se chtějí ubírat – a to i tehdy, pokud chtějí navázat nové spolupráce. Tlak spojený s očekáváním výsledků považuji za přirozenou součást vědecké práce. V jisté míře může působit i jako stimul, a nemám pocit, že by v naší skupině překračoval přiměřenou hranici.

Kdybyste měla navrhnout ideální podporu pro práci s experimentálními daty, co by podle vás nemělo chybět, aby vědci viděli jasný přínos spolupráce a otevřené vědy?

V mém oboru je samotný přístup k datům bezpochyby užitečný, ale pro zajištění reprodukovatelnosti experimentů by bylo často nezbytné sdílet také samotné vzorky nebo experimentální sady doplnit či znovu přeměřit v jiné laboratoři. To už je ale spíše otázka přímé spolupráce mezi vědci.

Ideální podporou ze strany odborníků na data pro mě je, když správa a sdílení dat zabírají co nejméně času. Proto vítám funkční softwarová řešení, která umožňují bezpečné a efektivní sdílení i ukládání dat.

Moje mezinárodní zkušenosti bezpochyby významně ovlivnily můj přístup k vědecké práci – od praktické úrovně, jako jsou způsoby měření či analýzy dat, až po přístup k novým znalostem reflektujícím nejaktuálnější poznatky našeho oboru. Neméně důležitá je i síť kontaktů, kterou si vědec díky mezinárodním zkušenostem může budovat a aktivně využívat. To se týká nejen cirkulace lidí (většina členů mého týmu přichází ze zahraničí), ale také získávání vzorků zajímavých materiálů, přístupu ke specializovaným měřicím aparaturám nebo zapojení do organizace mezinárodních konferencí a příprav mezinárodních grantových žádostí.

Kombinace náročného výzkumu a osobního života může být výzvou. Jak se vám daří sladit obojí a co byste poradila mladším kolegům a kolegyním, kteří čelí podobné situaci?

Je pravda, že moje práce vyžaduje velkou míru plánování rodinného chodu. Pokud jde o skloubení založení rodiny a vědecké kariéry, s vědeckou kariérou se ukázalo jako praktické strávit toto období v zahraničí, protože v České republice je podpora rodičů malých dětí ze strany státu velmi omezená. V současnosti, kdy jsou děti školního věku, považuji za nejefektivnější rozdělení péče o domácnost mezi oba rodiče. Velkou výhodou je také pomoc obětavých prarodičů. Zjistila jsem navíc, že vedení dětí k samostatnosti sice na začátku vyžaduje více úsilí, ale ve výsledku výrazně usnadňuje rodinnou logistiku.